Slohový útvar vpravdě neidentifikovatelný :)

12. června 2008 v 23:27 | Destiny |  Očima jednoho snílka
Tohle je dost... nevím, mám ohledně totohle mého výtvoru dost rozporuplné pocity. Snažila jsem se něco vyjádřit, něco, co jsem nakonec utopila v tom textu hned na začátku psaní, ale pro mě přišlo to... uvolnění během psaní, takže to v důsledku nebylo až tak zbytečné. Stále si nejsem jistá, jestli bych to měla zveřejňovat nebo ne, vzhledem k naprosté absenci děje, vzhledem k tomu že ani nejsem schopná nějak určit co to vlastně je za útvar... No, není to se mnou někdy jednoduché :D Každopádně, onen neidentifikovatelný útvar najdete v celém článku, a berte tenhle úvod jako varování :)

Krok do prázdna
"Nikomu nebylo dáno zemřít úplně, smrt nemůže být dokonalejší než život. "
"Tak, půjdeme?"
Seděla jsem na lavičce, zlehka opřená o opěradlo. Kousek opodál mi za zády šuměla voda líně tryskající z malé fontánky. Nevěděla jsem přesně, kde jsem, ale moje okolí mi bylo zvláštně povědomé, jen... Něco se změnilo. Cítila jsem to každou částečkou svého bytí. Něco bylo jinak. Byla jsem to stále já, ale určitým snovým způsobem jsem byla mimo své tělo. Přestože jsem svírala obě ruce zatnuté v pěst, necítila jsem je. Mimoděk jsem se otřásla, přitáhla kolena k sobě a opřela si o ně bradu. Dívka, která seděla vedle mě se na mě úkosem podívala.
"Ještě chvíli." Můj hlas byl podivně bezbarvý, bez života. Jen se pousmála. "Nevadí, mám čas, nemám dneska tolik práce."
Pootočila jsem hlavu směrem k ní a chvíli si ji zkoumavě prohlížela. Vypadala tak... Uvolněně. Vyrovnaně. Její tvář byla jemná, a přesto s tlustými černými linkami okolo očí vyhlížela tak trochu vyzývavě. Zachytila můj pohled, musela cítit, že ji pozoruji. Zlehka zavrtěla hlavou a mezi havraními vlasy se roztančily odlesky slunce. Nemluvila, jenom se dívala.
"Udělala jsem to... já?" Moje otázka zůstala v tichu tíživě viset ve vzduchu. Bála jsem se odpovědi.
"Ne. Stalo se to vlastně kousek odsud, za rohem. Řidič byl moc unavený, byl na cestě celou noc. Usnul." Pokrčila rameny. "Je mi to líto. Tyhle věci se stávají mnohem častěji, než si myslíš."
Dobře. To je dobře. Bála jsem se, že jsem to skutečně udělala já.
"Ty víš kdo jsem, viď?" Její hlas byl zvídavý a mírně překvapený. Koutkem úst jsem se zlehka ušklíbla, přitáhla kolena blíž k tělu a ona pokračovala.
"Nestává se mi to často, víš. Vlastně, skoro vůbec. A když už, lidé reagují... jinak. Je těžké je přimět, aby šli se mnou, přestože je vedu na dobré místo."
To mě zaujalo. "Kam?"
"Není to tak jednoduché. Lidé si toho vymysleli hodně - a nedá se říct, že by alespoň něco z toho nebyla pravda. Jenže ve skutečnosti je to mnohem složitější. Dobří a zlí lidé - dobrá a zlá místa. Není jedno pro všechny, ať už pro ty dobré, a nebo pro ty... o něco méně dobré."
Pokoušela jsem se vybavit si, co že jsem to vlastně čekala. Snažila jsem se znovu vyvolat v mé hlavě poslední okamžiky před tím, než moje tělo přestalo patřit mně. Usilovně jsem prohledávala jednotlivá zákoutí mysli a otevírala je, jako malé zásuvky v prádelníku. Byly... prázdné. Stále jsem si uvědomovala svoji osobnost, ale necítila jsem nic. Žádné vzpomínky, jen bílo, prázdno. Tabula rasa.
"Já-- Nevzpomínám si. Na nic." Má tichá výtka zněla jako žalování. Moje společnice jen vesele pokrčila rameny.
"To je normální. Lidé mají tu kouzelnou schopnost potlačovat nepříjemné zážitky. Není to jednoduché, a nikdy to nefunguje dostatečně, ale... Jakmile jednou překročíš práh, funguje to stoprocentně."
"Takže já si nechci vzpomenout? Nechci si vzpomenout na celý můj život?" Ta myšlenka se mi nelíbila. Co by mi asi tak všichni mohli udělat, že bych chtěla celý svůj život nechat za sebou...?
"Není to moc obvyklé. Lidé si většinou chtějí nechat alespoň pár vzpomínek. Ale-" pobaveně se zasmála, "- s tebou věci moc obvyklé nejsou."
Tomu jsem se musela v duchu pousmát. Jako bych tuhle větu už někdy slyšela... Myslí mi náhle prolétl záchvěv vzpomínky. Jen lehoučký, prchavý, jako motýl, který vám zlehka přistane na dlani a než se stihnete nadechnout, už je zase pryč. Dívka pokračovala:
"Ony se vrátí. Tedy - většinou. Pokud budeš chtít, vrátí se. Pokud ne... zůstanou pryč. To je žůžo, nemyslíš? Můžeš si vybrat, jestli si to všechno chceš pamatovat. Samozřejmě," vesele se ušklíbla, "když nevíš, CO by sis chtěla nebo nechtěla pamatovat, trochu to té možnosti výběru ubírá na kráse."
Neodpověděla jsem, příliš zaměstnaná vlastními myšlenkami na to, abych byla schopná zformulovat svoji odpověď. Promluvit. Choulila jsem se na lavičce, ale chlad který jsem se snažila zahnat, byl ve mně. Nezúčastněně jsem pozorovala dění okolo sebe, lidi míjející nás a naši lavičku, děti pokřikující ve vedlejším parku. Cítila jsem ten neklid a ruch, který na mě dýchal ze všeho, co bylo kolem, ale kupodivu se mě to nijak nedotýkalo.
"Uvidím je potom ještě?" Měla jsem na mysli všechny ty lidi okolo. Všechen ten... život.
"Když budeš chtít. Zpočátku všichni chtějí, ale postupem času přestávají. Není to... lehké, jen se dívat. Nemůžeš nic dělat, nijak jim pomoci, utěšit je... Jsi jen divák."
Možná by to tak bylo nejlepší, prolétlo mi hlavou.
Přestávala jsem se cítit příjemně, lehce a nezúčastněně. Přestože svítilo slunce, zimou jsem se skoro třásla. Možná, že to nebylo zimou. Možná, že na mě konečně začala doléhat tíha věcí. Bolest. Ne fyzická, na to bylo moje tělo příliš cizí. Ta bolest byla uvnitř, v mé hlavě, kde se plíživě zobrazovaly podivně známé výjevy. Obrazy... a pocity. Vůně. Barvy. Lehké šimrání v konečcích prstů, mrazení v zádech, vzrušení v hlase. Věci, které byly kdysi moje, ale už mi nepatřily. Obrazy se v mé hlavě začaly střídat rychleji, oslnivěji, s bolestnou intenzitou. Zarývala jsem nehty do dlaní a přála si, aby vše bylo normální. Cítila bych bolest. Ostrou, bodavou - nepříjemnou, ale... cítila bych. Prudce jsem zavřela oči. Nepomohlo to, naopak - celý můj niterný svět se na mě vrhl s ohlušující živostí. Obrazy, vůně, pocity a barvy... Rychle jsem se postavila, a ona ve vteřině stála přede mnou, jako by to čekala.
Třesoucíma rukama jsem se snažila setřít z tváře horké slzy, celé mé tělo se otřásalo silnými vzlyky…
"Nechci. Já nech-ci... zapomenout. Nemůžu, nedokážu..."
Přitáhla si mne blíž k sobě.
"Nechci... nechci to nech-at pryč. Chci si pamatovat..." Opatrně mi sevřela hlavu do dlaní. Chvíli se na mě jen tiše dívala a potom se pomalu naklonila ke mě, a zlehka mě políbila na rty.
Jemně sklouzla rty po mé tváři a k uchu mi dolehl uklidňující šepot: "Nezapomeneš."
Napřímila se a trochu ode mě poodstoupila. Někde blízko začaly odbíjet hodiny, a já jsem nepřítomně počítala údery - jeden, dva, tři...
Podala mi ruku.
"Půjdeme?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivusha Ivusha | Web | 12. června 2008 v 23:40 | Reagovat

Podle mého to bude mít úspěch;-)

Moc se ti to povedlo, máš prostě talent - výtvarný, literární... bůh ví, co na nás ještě vybalíš:D

žánrově bych to zařadila jako krátkou povídku o tom, co může být;-)

2 Buff Buff | Web | 13. června 2008 v 4:53 | Reagovat

Uhm, to jsem nečekala... vážně skvělá povídka... a nevim proč, připomnělo mi to Willow...

Ve psaní určitě pokračuj, dál to vyvíjej, nastartovala si to dost dobře... velká chvála ;)

3 Destiny Destiny | 14. června 2008 v 13:03 | Reagovat

Ivush, Buff: Děkuju za komentáře, všeobecně jsem ze svých literárních pokusů dost... nesvá, takže mě tohle moc potěšilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama